Kniha pocitů

K čemu nám je smutek?

Smutek nás přinutí zastavit se, zamyslet se nad tím, co se právě stalo. Rozloučit se. Když si dovolíme být smutní, postupně se nám uleví a vytvoříme prostor pro příchod něčeho nového.

Úlevu často přináší pláč. Neposlouchejme ty, kteří říkají, že brečí jen slaboch nebo malá holka, a kluci, ti že nebrečí vůbec. Za pláč se nemusíme stydět. Dáváme tak lidem kolem najevo, že se s námi něco děje, že nám není dobře.

Jak smutek cítíme v těle?

Když jsme hodně smutní, cítíme se slabě, jako by z nás někdo vysál všechnu energii a ležela na nás tíha celého světa.

Nemáme chuť k jídlu, nechce se nám ic dělat, nezajímá nás, co se děje kolem, s nikým nechceme mluvit.

Jsme ponoření sami do sebe, nejraději bychom se schoulili do klubíčka pod deku. K tomu, abychom z těla dostali nahromaděné napětí, nám pomáhá pláč.

Drobné smutky překonáváme lehce a během krátké doby, ale s hlubokým smutkem se vyrovnáváme dlouho a každý po svém. Když jsme hodně smutní, projevuje se to různě. Vedle pláče a odmítání společnosti ostatních můžeme mít problémy se spánkem, jsme roztržití, nesoustředění, někdy se zlobíme na druhé i sami na sebe, jindy se obviňujeme. Ze smutku můžeme dokonce onemocnět.

V různých podobách se zkrátka může stát naší součástí a my see s ním postupně naučíme žít. Nemá smysl ho potlačovat, ale ani se v něm utápět... (str. 32)